Čundr v Posázaví [04. 08. 2011 - 06. 08. 2011]
Už je to pár let, co jsme v rámci naší bandy začali mluvit o nějakém čundru. Za ta léta se toho mnoho nezměnilo, i s klikou od dveří bych se domluvil snáž.
Někteří nebyli schopni dát dohromady jednoduchou odpověď na ano-ne a tak jsem se musel jít nejprve zeptat jejich rohožky. Jiní prozměnu zůstali u své tradiční odpovědi, že letos ne, ale příští rok určitě.
No zkrátka organizace šla jak po másle, nechybělo mnoho a všechny bych poslal tam, kam ani slunce nesvítí... nicméně nestalo se a nakonec jsme v pár lidech (nebrat doslovně, k lidem mají daleko) vyrazili.
Plán trasy byl jednoduchý. Vlakem se dokodrcat do Zruče nad Sázavou, odtamtud pokračovat do Kácova, kde bysme provedli prověrku pivovaru a pokračovali dál podél Sázavy až k soutoku s Blanicí. Někam by se došlo, přechrápalo a pokračovalo by se podél Blanice na Vlašim, někde kolem jsme měli opět přechrápat a následně vyrazit na Blaník a odtamtud na autobus a zpět domů.
Jak už to tak bývá, praxe se ukázala trochu jinou. Ze Zruče jsme vyrazili dle plánu a skutečně došli až do Kácova, zde jsme promluvili s jistým místním dědulou, abysme zjistili jak nejlépe k pivovaru. Cestu nám vysvětlil a dokonce nám oznámil, že tam mají výbornou dvanáctku za trináct korun. Zdálo se nám to divné, něvěřili jsme a ukázalo se, že dědula opravdu neříkal pravdu. Za onu dvanáctku chtěli nekřesťanských čtrnáct korun. I jídla byla v podobných cenových relacích a tak jsme se v Kácově nakonec trochu zdrželi (a kupodivu neskáceli pod stůl).
První úsek jsme tedy o dobrých pár kilometrů zkrátili a nakonec jsme to zapíchli kousek za Kácovem. Druhý den jsme tedy vyrazili dál, hned po pár kilometrech jsme neododali a ozkoušeli Sázavu, koupání bylo sice super, ale zbytečné, po dalších pár kilometrech bysme tam nejradši skočili znovu. Meteorologové se šeredně spletli a žádné slibované bouřky se nehonaly, slunce pralo jak na Sahaře.
A tak jsme putovali dál, moje představa (silně ovlivněná předchozím dnem), že do Vlašimi to nestihneme se pomalu začala hroutit s tím, jak kilometry ubíhali. Také se ukázala další trhlina v plánu. Známek osídlení na naší trase mnoho nebylo a pokud náhodou ano, tak domorodci nebyli zrovna přívětiví k náhodným cestovatelům a jejich hostince byli zabedněné s jistím příslibem otevření v pozdních nočních hodinách.
Tak se stalo, že sotva odbila třetí hodina, byli jsme už skoro ve Vlašimi. To, že moje hodinky ukazovaly trochu špatný čas je už jen detail. Vlašim nás přivítala opravdu luxusně, ještě jsme nevideli ani ceduli "Vlašim", ale už jsme viděli tobogán místního koupáku. Opět jsme šáhli hluboko do našich kapes a zaplatili nekřesťanských 60kč za celodenní vstup a na pár hodin jsme se zdrželi.
Když jsme měli vody (a piva) dost, vyrazili jsme dále do centra Vlašimi. Nejprve následoval nezbytný nákup, poté neméně důležitá večeře v Plzeňské krčmě. I zde nás překvapily nekřesťanské ceny a byli jsme rádi, že s námi nejsou méně movití kamarádi, kteří by domorodcům snad už museli prodat i vlastní duši.
Nakonec začala padat tma a my se vydali do Entího lesa poblíž Vlašimské hvězdárny, kde jsme chteli přespat. Proč Entí les? Protože celou noc kolem nás něco pobíhalo, stromy neustále praskaly a dokonce po jednom neštaštníkovy z naší skupinky hodili i větev. No, Enti asi dospěli k názoru, že nás nevyženou a tak nás ani nesežraly, ale ráno nás vyhnal déšť.
Doplahočili jsme se teda zpět do Vlašimi na vlakové nádraží, tam jsme posnídali a zvažovali co dál. Pokračování směrem na Blaník nakonec padlo a tak jsme se spokojili jen s tím, že si projdeme zámecký park a vyrazíme vlakem zpět do Prahy.
Pokud to shrnu, tak akce to byla více než vydařená a jsem rád,že mám movité kamarády, díky kterým jsem tuto finančně náročnou expedici mohl podniknout.